Z krajiny přírody a zámků na hranu Dantova Pekla
Obrovský Západní kapitál Anglicko-Rakouské banky a Rotshildovského Creditanstaltu velmi rychle vdechl kraji známého svou divokou přírodou, pitoreskními zámky a klidnými lázněmi, úplně jiný kontext. Síť vleček, nové lokomotivy, nová důlní mechanizace a obří přístaviště v Aussig na řece Elbe (Ústí nad Labem) přímo vybízelo k investicím do stavby průmyslových závodů, výroby skla, keramiky, textilu, chemického průmyslu všeho typu. Severní Bohemia nabízela jedinečné podnikatelské podmínky, tedy energii skoro zdarma. Každý energeticky náročný podnik si prostě otevřel vlastní důl na uhlí.
Vznikaly rozsáhlé třenice mezi původním určením měst a znečištěním a devastací krajiny těžbou. Například krajina u zámku Dux se podle slov turistických průvodců změnila na „Dantovo Peklo“. Most přestal být doporučován k turistickým návštěvám pro „všeobecné výpary uhelné“. Teplice bojovaly v oblíčení důlním průmyslem, sevřené třemi železnicemi. ATE převážela na své krátké trati větší objem přepravy, než zbytek všech železnic v Monarchii. Čísla v účetních tabulkách vyskočila do nebývalé výše a kraj si začal uvědomovat svou sílu.
Rozpadající se struktury defakto rozpoutaly Velkou Válku (První Světovou) jako pokus udržet moc nad obyvatelstvem. Při počátečním nadšení to fungovalo jako obvykle, lidé se nadšeně hlásili ke svým říším. Jenže průmysl a železnice daly už této válce jiný, průmyslový rozměr. Strašlivé zapojením techniky do války vyděsilo každého člověka. Konec této války slavili běžní lidé bez ohledu na to, kdo vlastně „vyhrál“. Prohrály ale staré mocenské struktury.
1918: Konec zemského míru a zmařená autonomie
Severní Bohemia byla systematicky napadána z Prahy skrze jednoduchý, ale efektivní jazykový klíč. I když království Bohemia po dlouhá staletí užívalo germánský jazyk jako hlavní a příslušnost obyvatelstva ke království byla chápána jako zemská příslušnost, na obzoru se rýsoval nový formát – moderní národní státy, zniklé na základě sebeurčení. Bylo jasné, že staré monarchie a království se budou rozpadat a budou vznikat nové, národní státy. V případě Bohemie byl klíč z pohledu Prahy velmi jednoduchý: Kdo mluví germánsky, musí opustit Bohemii.
Touha Prahy ovládnout bohatství a myšlenka Deutschböhmen
Pražská propaganda získala na svou stranu mnoho umělců, a začali nekompromisní morální útok na germánsky mluvící obyvatelstvo a začala kupit argumenty o nutnosti všechny germánsky mluvící lidi vyhnat a obsadit kraj českým lidem. Intelektuálové ze Severní Bohemie byli šokováni náhlým nárustem nenávisti z Prahy a kontrovali tyto snahy předložením faktů, že největší souvislý germánsky hovořící blok, tedy Deutschböhmen je defakto průmyslovou velmocí, která živí svým výkonem i všechny okolo a je nutné jí brát vážně.
S myšlenkou na budoucí formát národního státu se rýsovala myšlenka založení Deutschböhmen nejen jako provincii Monarchie, ale v budoucnu i jako samostatného státu s vlastní ústavou a hlavním městem Reichenberg (Liberec). Zajímavostí je, že se uvažovalo i o Teplicích jako hlavním městě, a to díky jejich všeobecné známosti po světě.
Rozpad habsburské monarchie po Velké Válce přinesl zásadní zlom. Všeobecně prosazované právo na sebeurčení bylo neslučitelné s politickými, vojenskými a hlavně ekonomickými zájmy vítězů. I když se tedy obyvatelstvo odhodlalo k rozdělení na dva státy podle slovanského a germánského jazyka, Francie ve svém strachu ze znovuslednocení Německa potřebovala vytvořit bezpečnostní koridor, nové státy loajální k Paříži. Byl zde záměr, že tyto nové státy zadrží případnou agresi Německa a budou ze strany Francie spíše bráněny. Tento Francouzský tlak na Wilsonovo ideály práva na sebeurčení
Jak tyto události probíhaly?
-
Zatímco 28. října 1918 v Praze vyhlásili Československo, hned o den později, 29. října 1918, vyhlásili poslanci v Liberci provincii Deutschböhmen.
-
Po dobu zhruba šesti týdnů existovaly na území jedné Bohemie dva paralelní státy, které spolu soupeřily o moc, úředníky, poštu a železnici.
Tento stav ukončil až mocenský zásah v prosinci 1918, kdy nová československá armáda (především s pomocí navrátivších se legionářů) severní Bohemii vojensky obsadila. V Mostě, Ústí i Liberci došlo k převzetí úřadů prakticky bez boje, protože Deutschböhmen nemělo vlastní regulérní armádu, pouze provizoruní domobranu (Volkswehr).
Rozvinutá, vícejazyčná a ekonomicky soběstačná Bohemia byla rozbita. Místní obyvatelstvo, které po staletí budovalo zdejší infrastrukturu a průmysl, se přes noc ocitlo v pozici neautonomní, státem přehlížené menšiny. Správa regionu i kontrola nad jeho bohatstvím se definitivně přestěhovaly do Prahy. Počáteční nepokoje po zrušení myšlenky Deutschböhmen tvrdě
1938: Politický štít cizí agrese
Frustrace z poválečného uspořádání a hospodářská krize 30. let připravily půdu pro nejtemnější kapitolu. Region Deutschböhmen byl cynicky zneužit nacistickou propagandou. Místní lidé se stali politickým štítem a záminkou pro hitlerovskou agresi. Pod heslem osvobození bylo pohraničí odtrženo a zavlečeno do mašinérie druhé světové války. Bohatství kraje už nesloužilo rozvoji a kultuře, ale válečnému průmyslu, který nakonec celou Evropu přivedl ke zkáze.
1945: Katastrofa odsunu a přetržená paměť
Konec války znamenal pro Severní Bohemii definitivní civilizační zlom. Během divokého i organizovaného odsunu bylo původní německy mluvící obyvatelstvo masově vyhnáno ze svých domovů. Během několika měsíců zmizeli lidé, jejichž předkové zde po generace křesali uhlí, stavěli secesní lázně a zakládali světové stáčírny. Spolu s nimi odešlo i staleté know-how, lokální patriotismus a úcta ke krajině.
Současnost: Kraj bez paměti
Nové dosídlení pohraničí lidmi z vnitrozemí, Slovenska či Repatriačních vln sice zaplnilo prázdné domy, ale nedokázalo nahradit ztracenou duši. Došlo k absolutnímu kulturnímu a společenskému vykořenění. Dnešní obyvatelé Severní Bohemie většinově netuší, v jak unikátním a bohatém kraji vlastně žijí. Procházejí kolem velkolepé architektury, historických zřídel a starých šachet, aniž by znali jména jako Löschner, Reuss nebo Griffith. Kraj přišel o svou paměť a dodnes platí daň za to, že jeho bohatství bylo vždy lákavější než lidé, kteří ho vytvořili.