Nová podoba Josefova pramene s kruhovým půdorysem

Nová podoba Josefova pramene byla součástí kompletní změny vizuální podoby slavného pramene. Potrubní podzemní vedení vody ke stáčírně umístěné dole u kolejí umožnily vytvořit okolo pramenů skutečné místo odpočinku a botanické nádhery. Návštěvníkům lázeňského hotelu byl tak připraven důstojný pohled, kterému dominoval rozsáhlý drenážní oblouk z předchozích sanačních prací, do jehož ohniska byl nový objekt kruhového půdorysu vsazen.

Rekonstrukce Josífku 2026

V současné době je aktuální projekt celkové revitalizace Josífku. Jeho vnější podoba a střecha již byly realizovány, nyní je na řadě etapa úpravy interiéru. Ten v současné době už neobsahuje aktivní vrt (byl nahrazen BJ-6 vrtem), ale jen řídící elektroniku a potrubí.

Zázemí pro lázeňský orchestr

Nedílnou součástí nového Schwabova komplexu byl pavilon pro orchestr, který hrál k tanečním zábavám při posezení za lázeňským hotelem.

Rok 1871: Velký lázeňský třesk v Bílině

Rok 1871 byl pro Bílinu bodem, ze kterého nebylo návratu. Jakmile se v tomto roce otevřela železnice a vlaky Pražsko-Duchcovské dráhy (PDE) i Ústecko-Teplické (ATE) začaly přivážet své vagony, stalo se něco, s čím lobkowiczká správa sice počítala, ale intenzita ji šokovala: příval bohatých lázeňských hostů, kteří se přijeli podívat konkrétně do Bíliny. Nenechali si totiž ujít příležitost nechat se prohlédnout slavným doktorem Reussem a ochutnat prameny sbírající slávu po celém světě přímo u jejich zdroje. Nechat se okouzlit atmosférou přírodního bohatství pod tajuplnou, hrozivou i inspirující znělcovou horou Bořeň (Biliner Stein).

Staré lázeňské budovy (původní Curhaus) z přelomu 18. a 19. století, stavěné ještě pro éru koňských spřežení, přestaly kapacitně i luxusem stačit mezinárodní smetánce. Knížecí správa věděla, že pokud má Bílina přiblížit své služby Teplicím nebo Karlovým Varům, musí postavit monumentální, moderní budovu přímo před prameny Bílinské kyselky – Neues Curhaus (Nový dům procedur).

Georg Schwab (Jiří Šváb) a jeho koncese

V archivech z tohoto období (kolem roku 1871) se jméno Georga Schwaba objevuje v klíčové roli. Tehdejší lobkowiczká správa totiž neprovozovala všechny služby ve své režii, ale vsadila na osvědčený model koncesních pronájmů špičkovým odborníkům zvenčí. Georg Schwab byl zkušený hoteliér a podnikatel, který v Bílině získal prestižní knížecí koncesi. Zde jsou detaily, které s jeho jménem k tomuto roku souvisí:

• Koncese na prvotřídní pohostinství: Schwab nedostal koncesi na samotnou léčbu (tu pevně drželi lázeňští lékaři jako rodina Reussových), ale na provozování luxusního ubytování, restaurace a společenského života v nově plánovaném komplexu. Kníže potřeboval někoho, kdo umí obsloužit anglické lordy a vídeňské ministry podle nejvyšších vídeňských standardů.
• Prozatímní řešení a tlak na stavbu: V roce 1871, kdy se schvalovaly plány pro Neues Curhaus, musel Georg Schwab nejprve operovat v provizorních podmínkách starých budov a salonů. Obrovský nárůst klientely po otevření dráhy v roce 1871 vytvořil enormní tlak na Schwabův personál. Právě Schwabovy stížnosti a reporty lobkowickému ředitelství o tom, že „hosté nemají kde důstojně spát a večeřet“, byly hlavním katalyzátorem, proč se s radikální přestavbou na Bílinské kyselce muselo začít okamžitě.

Od plánů 1871 k secesnímu Curhausu

Projekt, který byl ideově zahájen právě Schwabovými urgencemi a koncesními smlouvami kolem roku 1871, nakonec vyústil v realizaci velkolepého pseudorenesančního a klasicistního komplexu, jak ho známe dnes.

Hlavní stavební práce se rozběhly o něco později (mezi lety 1875–1878) pod vedením slavného teplického architekta Franze Sablika. Výsledkem byla budova s luxusními pokoji, monumentálním společenským sálem, čítárnami a malou kolonádou s inhalatoriem a halou pramne, která byla přímo propojena s parkem. Georg Schwab tak v podstatě stál u zdrodu této myšlenky – ukázal knížeti, že bez hotelu evropského střihu je nová železnice nevyužitá.

Provoz curhausu, neboli "lázeňského domu"

Dobový anglický turistický průvodce se zdráhá označit tuto budovu jako "lázeňský dům" a ve vší slušnosti konstatuje, že kdo zná taje reálného života v Bílině, označí tuto budovu spíše za "lázeňský hotel". Ve skutečnosti byla terasa, taneční parket a hudební altán za budovou v počátku spíše místem zábavy pro Teplické lázeňské hosty, kteří zde hledali azyl před zvědavým okem přísných doktorů a dietologů teplického lázeňství. Opatrné dietetické doporučení, že trochu alkoholu je možné při lázeňské léčbě požít v podobě vína smíchaného s Bílinskou kyselkou (odstranění kyselosti) se zde dodržovalo více než hojně. A pokoje na přespání v Curhausu nabízely jedinečnou možnost vrátit se do Teplic na procedury již po osvěžujícím spánku.

Od luxusu k vojenským lazaretům

„Když promluvily zbraně, mezinárodní smetánka musela ustoupit. Velkolepý palác, navržený pro odpočinek a kultivovanou konverzaci, se dvakrát během 20. století proměnil v místo bolesti, naděje a přísné vojenské disciplíny.“

• První světová válka (1914–1918): Hned s vypuknutím konfliktu byl bílinský Curhaus zkonfiskován pro potřeby armády a proměněn v rozsáhlý vojenský lazaret (rezervní nemocnici) rakousko-uherské monarchie. Promenády a luxusní sály zaplnily stovky zraněných vojáků svážených z haličské či italské fronty. Pokojný lázeňský park a léčivá síla Bílinské kyselky tak místo společenské elity sloužily jako rehabilitační zázemí pro rekonvalescenci mužů zasažených brutální zákopovou válkou.
• Druhá světová válka (1939–1945): Temný scénář se opakoval s ještě větší intenzitou poté, co byl region anektován Třetí říší. Curhaus byl přeměněn na Reservelazarett německého Wehrmachtu. Reprezentační pokoje se staly strohými nemocničními sály pro zraněné z východní fronty. V samotném závěru války navíc komplex sloužil jako provizorní útočiště pro německé civilní uprchlíky evakuované před postupující frontou a spojeneckým bombardováním.

Namísto mezinárodního lesku, secesní elegance a oslavy lidského zdraví tak Curhaus v první polovině 20. století fungoval jako obří, izolovaná opravna na lidské životy, které semlela globální politická mašinérie.

Lázně Julia Fučíka: Socialismus a ROH

Od mezinárodního luxusu k léčbě proletariátu a východní medicíně

„Konec aristokracie a nástup diktatury proletariátu. Pompézní palác ztratil svůj mezinárodní lesk a stal se symbolem státní péče uprostřed těžce zkoušené industriální krajiny.“

Znárodnění a Fučíkův dohled: Po komunistickém převratu v roce 1948 zasáhlo bílinské lázně znárodnění. Historický majetek rodiny Lobkowiczů byl státem zabaven a slavný Curhaus dostal nové, ideologicky vyhovující jméno: Lázeňský dům Julia Fučíka. Aby byla transformace dokonalá, vyrostla přímo před budovou litinová socha tohoto komunistického novináře v životní velikosti s nápisem „Lidé, bděte!“. Z komplexu, který dříve hostil evropskou aristokracii, se stalo masové zařízení pro státem placené rekreace ROH (Revoluční odborové hnutí) a pro pacienty z řad pracujícího lidu.

Extrémní zatížení dýchacích cest a úder těžkého průmyslu: V průběhu 60. a 70. let dostaly lázně další tvrdou ránu zvenčí. Masivní rozvoj povrchové těžby uhlí a stavba nedalekých tepelných elektráren způsobily katastrofální zhoršení ovzduší v celé severní Bohemii, tedy nyní v Severočeském kraji. Tradiční léčba dýchacích cest ztratila v lokalitě padajícího popílku smysl. Lázně se tak musely z nouze přeorientovat převážně na léčbu chorob trávicího traktu (zejména na doléčování po operacích žaludku a tenkého střeva), pro které byly účinky Bílinské kyselky naštěstí stále nedostižné.

Tajemství Inhalatoria: Asijská medicína v severních Čechách: Snad nejbizarnější a nejpřekvapivější kapitolou tehdejší normalizace je osud budovy někdejšího Inhalatoria. Zatímco venku zuřila těžba a socialistické plánování, uvnitř za zavřenými dveřmi se odehrávaly neoficiální a průkopnické lékařské experimenty. Jeden ze zdejších osvícených doktorů zde totiž začal zkoumat a praktikovat metody východní medicíny.

Do kdysi přepychových prostor pro inhalaci pramenů a léčivých par tak potichu pronikla akupunktura, reflexologie a tradiční čínská medicína. Vznikl tak naprosto fascinující dobový paradox: v budově nesoucí jméno komunistického mučedníka a ozdobené starým lobkowiczkým erbem se uprostřed uhelné pánve lidé léčili pomocí tisíciletých asijských tradic. Tento příběh je důkazem, že i v době tuhé totality a ekologické devastace si vědecký a lékařský duch v Bílině dokázal najít svou vlastní, velmi neortodoxní cestu k uzdravování.

Zastavení u přejezdu: Kde se potkává železnice s lázeňskou pohodou

Budova dnešní restaurace „U Kádi“ tvoří pomyslnou vstupní bránu mezi rušným světem železnice a klidnou oázou lázeňského lesoparku a blízkého koupaliště. Její poloha není vůbec náhodná – leží totiž v těsné blízkosti strategického přejezdu historické Pražsko-duchcovské dráhy.

Když v 70. letech 19. století prořízly údolí Bíliny první vlaky a začal masivní export Bílinské kyselky i uhlí do celého světa, železnice přinesla do města obrovský ruch. Podobné hostince vyrůstaly u křížení cest a drážních stanic jako přirozená útočiště. Sloužily jako vítaná zastávka nejen pro unavené drážní zaměstnance, ale především pro výletníky a lázeňské hosty, kteří tudy mířili za odpočinkem k léčivým pramenům.

I v dnešní době je restaurace „U Kádi“ oblíbenou zastávkou turistů, vodáků i místních, a dokonce ožívá i při městských slavnostech, jako je tradiční Den horníků. Budova si dodnes zachovává svou specifickou atmosféru drážního hostince. Je to místo, kde si při pohledu na spuštěné závory můžete stále snadno představit dobu, kdy se tu ozýval pískot parních lokomotiv, které do Evropy odvážely vagóny plné proslulé Bílinské kyselky.

V roce 1888 byl vyvrtán nový pramen Františka Josefa. Z tohoto pramene musela být voda dnem i nocí na zádech v koších nošena do skladiště a došlé prázdné lahve stále ještě lanovou drahou dopravovat do druhé stáčírny. To samozřejmě značně zvyšovalo náklady. Aby se práce soustředila na jedno místo, byla roku 1898 přistavěna knížecím stavebním a c.k. dvorním radou profesorem A. Sáblíkem nová velká budova. Ta obsahovala velkolepě zařízenou plnírnu, dvě velké místnosti k mytí lahví vybavené nejmodernějšími stroji. Dále zde byla výrobna bílinských zažívacích pastilek, skladiště a další vedlejší místnosti. Celá budova byla opatřena elektrickým osvětlením a ústředním topením. Všechny stroje byly poháněny elektricky. Budova byla zvenčí nádherně vypravená a stala se novou ozdobou Bílinské Kyselky.

Proč musela být postavena nová tovární budova

Vysoká přepravní kapacita železnice a výhodná poloha bílinské stáčírny na trase Praha-Duchcov s naopojením na všechny ostatní důležité železnice dala vzniknout myšlence rozšíření funkce rozesílkové budovy o svoz, skladování a mytí lahví nejen pro potřeby ředitelství zřídel, ale i pro ostatní stáčírny pramenů, jako byli Krondorf, Eugenka, Bylany, Kysibelka a Karlovy Vary. Bylo to zároveň velmi výhodné pro vytížení vagonů, které nemusely přijíždět prázdné. Byly to v podstatě první pokusy s recyklováním obalů. A zde, silně propagované státní mocí Monarchie, dokonce značně úspěšné.

Nová budova musela být zcela výstavní, neboť zakrývala novou dominantu – právě veřejnosti představený památník Reussů se zahradou, jakožto i původní dominantu, tedy Nový dům procedur (Neues curhaus) s čelními schodišti a prapůvodní pamětní mramorovou deskou v latině.

Požadavky a nutnosti

Vzácný první nákres uspořádání nové tovární budovy na Bílinské kyselce.

Požadavky na novou stavbu byly protichůdné a problematické, ale nakonec se je podařilo velmi úspěšně vyřešit specifickým návrhem. Zachovaný původní list nese viditelné stopy jeho „neoficiálního“ vzniku. Díky mnoha poznámkám a tužkou provedených náčrtků si umíme dobře představit, jak vznikal nad sklenicí dobrého piva v lázeňském restaurantu.

Nápad vytvořit novou čelní budovu která by opticky zachovávala symetricitu areálů měl několik úskalí. Prostor k dispozici byl, neboť továrna na magnesiový prášek byla již dávno zbořená a zastávka Bílina-Kyselka byla dostatečně vzdálena od osy areálu. Ovšem samotná železniční nakládka nebyla k této ose kolmá.

Tento problém vyřešil propojovací uzel, který opticky působí jako pravoúhlý, ale ve skutečnosti ho od pravého úhlu dělí cca 5 úhlových stupňů. Tento propojovací uzel byl naplánován jako manipulační prostor pro míjení vozíků s lahvemi a zároveň jako hlavní průjezd do dvora za budovou železniční nakládky a Oktagonu.

Na výkresu si můžeme povšimnout červeně zakreslených tras pro manipulační vozíky. Ty byly postaveny na podvozku z velmi obvyklého dopravního prostředku tohoto kraje – z hornické hunty. Pohyboval se na jednoduchých malých kolejnicích lidskou silou. Jeho cestu do prvního podlaží zajištovaly výtahy v tovární budově.

Vozíky měly klasické výhybky, ale také točny, na kterých se dal vozík otočit a nasměřovat do pracovního prostoru. Dnes jejich úlohu převzaly ruční a motorické paletové vozíky a samozřejmě vysokozdvižné vozíky, lidově zvané „ještěrky“.

Dvě křídla znamenala také dva pracovní týmy, jak jedinečné prostředí pro klasickou vnitropodnikovou rivalitu. Samozřejmě, tato souteživost byla využívána pro udržení vysokého pracovního výkonu.

Nejlepší v Monarchii

Pro učebnice muselo být zachyceno, jak má taková správná výroba a nakládka probíhat.

Do budovy se ještě vměstnala přípravna a mytí korkových zátek, z čehož se nám zachoval krásný „reklamní“ snímek, pořízený pro učebnici pracovní nauky pro školy v Monarchii. Tato továrna byla několikrát vyhlášena za nejlepší provoz z hlediska hygieny, technologického zázemí a kvality pracovního prostředí. Všechny děti tedy ze svých učebnic Bílinskou kyselku znaly. Jak dobré to bylo pro „marketing“ ředitelství zřídel netřeba uvádět.

Výroba pastilek

Mísení, lisování a sušení pastilek zabralo dvě celé místnosti v centrální části budovy. K sušení bylo zapotřebí relativně velké množství tepla. To zajišťovaly dva kotle v podzemí budovy. K nim přísluší dva komínové komplety, vysoce zdobené květinovými motivy. Pravdou ale je, že čmoudící komíny nikterak nepřispívaly k dobrému ovzduší lázeňského místa, občas sužovaného i samotnou stojící parní lokomotivou. K samotné výrobě pastilek je věnována speciální kapitola.

Mytí lahví a džbánků

Mytí hliněných džbánků bylo velmi problematické. Obsluha i zákazníci si stěžovali, že nikdy není možné zjistit skutečná kvalita vyčištění vnitřních stěn. I když byly dlouho oba druhy obalů využívány současně, postupně se přecházelo k mytí pouze skleněných lahví. Hliněné džbánky byly později využívány hlavně jako „retro“ připomínka staleté slávy pramenů. Musíme si uvědomit, že už v roce 1900 byla historie pramenů staletá. Z těchto sérií se náhodně zachovala řada džbánků s klasickým označením SEDLITZ i s hvězdou řádu křížovníků. Ta zůstala stát zapomenuta u železniční trati, zarostla do keřů a byla zahrnuta zeminou. Tato řada byla pak náhodně objevena při rekonstrukci areálu v roce 2011! Na rozdíl od džbánků z 18. století ale měla nepoměrně lepší kvalitu a jejich glazování přečkalo sto let v hlíně bez sebemenšího požkození.

Nová ozdoba Kyselky

Úplně první představa ztvárnění budovy byla ihned ztvárněna na litografiích letáků a pohlednic. Na nich můžeme vidět vcelku klasické průčelí budovy ve stylu římského chrámu. Realizována ale byla více osobitá varianta s velkým Lobkowiczským erbem a postavami mytických polobohů, symbolů lázeňské očisty těla. Hygia a Telesfor, symboly čistoty a uzdraovování, jsou na budově ztrvárněni mnohokrát, od malých dětí až po dospělé.

Další výzdoba budovy sestává z mnoha precizně provedených florálních motivů a ornamentů. Jsou zde také použité symboly průmyslu a vědy a každý roh budovy zdobí eliptický medailon s do sebe zaklíněnými písmeny B a S. Tedy iniciálami jména „Biliner Sauerbrunn“.

Název v místním germánském jazyce také zdobí čelo budovy, což je také jedno z mála míst, které jsou vyhraženy pro nápis. Nad tímto nápisem je též římskými číslicemi uvedeno datum stavby, 1898.

Integrovaný Skalní pramen

Jižní část budovy doplnila nižší budova s průhlednou střechou, jejíž okraje připomínají velkou terasu. Na skleněné výplně ale nebylo možné vstoupit, boční otvor sloužil jen pro mytí stropních oken. V tomto bohatě prosvětleném prostoru se nacházela dvoupatrová budova, jejíž druhé patro bylo zcela zapuštěné do země. Podzemní část tvoří v podstatě vanu z vodotěsného betonu. Interiér je bohatě zdoben dlaždicemi v antickém stylu a na dně místnosti se nachází obdélníková prohulubeň s vývěrem Skalního pramene, ke kterému sestupovali pracovníci k plnění. Zkompletované lahve byly pak ve vozících zvedány výtahem do prvního patra, aby mohly v úrovni terénu na kolejničkách mířit k železniční nakládce.

Další osud budovy

Po vzniku republiky Československé byla zrušena práva šlechty. Podnik ale nadále zůstal jako podnikatelský majetek rodiny Lobkowiczů. Posledním majitelem za první republiky byl Max Lobkowicz, který byl zároveň ministrem zahraničních věcí v československé exilové vládě v Londýně za druhé světové války. Za jeho působení také do majetku stáčírny přibyla společnost MATTONI UNGARN, kterou rodina prodala Maxi Lobkowiczovi po smrti Jindřicha Mattoniho formou prodeje akcií.

V archivu budovy byl nalezen dokument záboru Bílinské Kyselky coby majetku české šlechty pro potřeby wehrmachtu, konkrétně Afrika Korps, tedy afrického expedičního sboru nacistické armády. Bílinská Kyselka byla totiž všeobecně známá pro svou dokonalou trvanlivost, osvěžující schopnosti a hlavně složením vhodná pro extrémní horké počasí. Vždyť byla hojně užívána jako ochranný nápoj v těžkém průmyslu.

Po válce pak budova sloužila převážně k administrativním účelům, postupně se proměnila v Ředitelství západočeských zřídel. Odtud pak byla řízena činnost většiny známých značek lázeňských pramenů, jejich údržba i rozvoj. Socialistický stát prakticky zastavil export Bílinské a Zaječické na zahraniční trhy. Bylo rozhodnuto zaměřit se pouze na domácí trh. Výrobě byla tedy věnována značná pozornost, zatímco budova sama chátrala. Díky mnoha politickým vlivům byl areál izolován od světa, nebyl realizován jeho přerod v „ráj pracujících“, a postupně zarůstal záměrně vysázenými rychle rostoucími dřevinami. Ozdobné dřeviny postupně zmohutněly, stromy zcela pohltily kdysi metropolitní místa. K budově se přidávaly necitlivě dodatečné provozní dostavby, jako například elektrické výtahové šachty, odpařovací linka, vzduchotechnika, dílny a podobně.

Po konci socialistické éry byla budova a majetky navráceny v restituci rodu Lobkowiczů. Ti jej velmi brzy prodali do soukromých českých rukou, kde zůstává dodnes. Nový majitel, společnost BHMW a.s., nastoupila dlouhou cestu obnovy nejen budov, ale také násilím přerušeného věhlasu Bílinské a Zaječické u nás i ve světě. Díky dochovanému kompletnímu firemnímu archivu se podařilo vyprojektovat rozsáhlou rekonstrukci veškerých objektů, a při zachování plné technické funkčnosti provozovat plnění lahví v úplném rozsahu. Tak jako kdykoliv předtím, i nyní se mnohé části budovy využívají mírně jiným způsobem než bylo v původním návrhu počítáno, mění se totiž technologie i pracovní postupy.

To hlavní, nakládka, ale zůstává stále stejná. Rozesílková budova tedy slouží i ve 21. století a rozhodně nedělá ostudu našim předkům.

Rozsáhlé rekonstrukci v letech 2011 – 2014 se budeme věnovat ve speciální kapitole.

Z pražského výstaviště až do bílinského parku

1891 • Zemská jublijejní výstava v Praze

Tato událost se stala samovolně jakýmsi symbolem toho, že Bohemia, součást Rakouské Monarchie, směřuje k ideálu samostatného národního státu. A díky svému průmyslu a mohutné kapacitě přírodních zdrojů, například uhlí duchcovsko-mostecké hnědouhelné pánve, ukázala Bohemia svůj stupeň připravenosti. V té době byli Češi považováni za nejvyspělejší Evropská národ, který dosud nemá svůj vlastní národní stát.

Tuto symboliku vnitřně všichni cítili, a proto vznikly dva odlišné názory na pořádní výstavy v Praze. Proti byli zastánci Monarchie s vůdčí pozicí Rakouska a Uherska. Pro byli vlastenci z Bohemie. Zastánci budoucí samostatnosti Bohemie se pak rozdělovali podle svého úmyslu. Jedni mysleli na svobodu celé Bohemie od Vídeňské vlády, druzí na úplné podřízení celého území budoucí svobodné Bohemie pod nadvládu slovanské Prahy. Pro tento druhý zájem se sám nabízel snadý klíč. A tím klíčem byly dva po staletí používané jazyky – slovanský v okolí Prahy a germánský v pohraničí.

V Praze ve vysokých kruzích pomalu rostla myšlenka, jak uchvátit moc nad celou Bohemií – pomocí důkladné aplikace rozlišení „přátel“ a „nepřátel“ podle jazykového klíče. To se nakonec za dvě dekády pomocí rozsáhlé propagandy a povedlo, ale to už je jiný příběh. Ale vraťmě se do konce 19. století a povězme si, jak to bylo.

V roce 1885 se v Budapešti konala uherská všeobecná výstava, o kterou byl v Bohemii mimořádný zájem a po jejím skončení se projevily snahy o uspořádání obdobné výstavy v Praze. Průmyslník a předseda pražské obchodní komory Bohumil Bondy v roce 1887 inicioval ustavení zvláštní komise pro zřízení stálé výstavní budovy v Praze. Výsledkem činnosti práce komise bylo memorandum z 26. října 1887 o výstavbě stálé výstavní budovy v bubenečském parku pro konání průmyslové a zemědělské výstavy, které bylo předloženo Vysokému sněmu Království Bohemia. Memorandum bylo ale ve sněmu přijato kontroverzně.

Vstupní brána se dvěma věžemi byla 18 metrů vysoká, ozdobená znaky čtyřiceti měst Bohemie. Byla navržená architektem Antonínem Wiehlem. Dřevěná brána stála do roku 1952, kdy byla z bezpečnostních důvodů stržena. Areál čítal 106 číslovaných pavilonů a 4 nečíslované.

Monarchii naklonění poslanci většinou myšlenku všeobecné zemské výstavy v Praze odmítali s odůvodněním, že by přinesla užitek pouze a jen Bohemii. V listopadu 1888 byl ustaven výbor pro přípravu výstavy ve složení: Richard Jahn, František Křižík, Emil Kubinzky, Václav Nekvasil, Karl Umrath, Josef Wohanka a hrabě Karl Max Zedtwitz. Bylo přijato rozhodnutí, že výstava se bude konat v roce 1891. Na paměť stého výročí první průmyslové výstavy pro ní bylo vybráno označení: „jubilejní“.

Začátkem roku 1890 ale začali Monarchii naklonění podnikatelé požadovat, aby se výstava posunula až na rok 1892. Zdůvodňovali to údajnou nemožností včas připravit výstaviště do roku 1891, skutečným důvodem však bylo, že by výstava přestala být „jubilejní“. V létě a na podzim roku 1890 dosáhly rozpory u zemského sněmu vrcholu. Promonarchističtí zástupci vystoupili ze všech výstavních výborů a stejně smýšlející podnikatelé odřekli svoji účast na výstavě.

Vystoupení promonarchistických germánů z účasti na výstavě však mělo opačný efekt, než v který doufali. Nejenže tím nebyly přípravy výstavy narušeny, naopak, úsilí vlastenců z Bohemie o zdárné zahájení výstavy zesílilo. Situace tak umožnila zorganizovat výstavu jako národní akci Bohemie, demonstrující její hospodářskou zdatnost, dovednosti a možnosti.

Místem výstaviště byla vybrána Královská obora. Hlavními projektanty výstavy se stali Bedřich Münzberger a Antonín Wiehl, sadovou úpravu garantoval František Thomayer. 15. února 1890 se konala schůze Výkonného výboru, kde byl schválen vyrovnaný rozpočet výstavy s příjmy a výdaji ve výši 1 132 000 zl.

Vyměřovací práce začaly v březnu 1890. Současně byl císař František Josef I. požádán, aby nad výstavou přijal protektorát. Císař protektorát nad výstavou 12. května 1890 přijal a přislíbil účast na výstavě. V květnu 1890 započala stavba výstavních budov. Začala se stavět Strojovna a vyrůstat konstrukce Průmyslového paláce.

V září 1890 postihla Království české rozsáhlá povodeň, která měla těžký dopad na přípravné práce. Mohutná povodeň, která strhla v Praze i část Karlova mostu, způsobila značné škody na výstavišti. Dvě třetiny výstaviště byly zatopeny a stavební práce byly přerušeny. 11. září se zřítily čtyři oblouky železné konstrukce Průmyslového paláce.

Živelná katastrofa však ještě více podnítila úsilí ke zdárnému zahájení výstavy v nadcházejícím roce. V říjnu 1890 se přihlásila cementárna Max Hergett s tím, že za cenu pouhých 6 000 zl., což byla cena o polovinu nižší, než byla rozpočtová, provede celou betonovou Křižíkovu fontánu. V té době již byla rozpracována či dokončena stavba některých budov a pavilónů jako např. pavilónu zemského výboru, restaurace plzeňského pivovaru či pavilón českých papíren. Vzhledem k rozsahu naplánovaných prací a požadovanému termínu otevření výstavy v květnu 1891 bylo rozhodnuto, že stavební práce budou probíhat i v zimě. Stavební výbor zakoupil množství mrazuvzdorného vápna a kotel na ohřev vody pro výrobu malty.

Otevření výstaviště

Dne 15. května 1891 byla výstava slavnostně zahájena za zvuků Dvořákových fanfár. Úvodní projev měl arcivévoda Karel Ludvík. Slavnostního otevření se zúčastnili ministři vídeňské vlády Gautsche, Pražák, Bacquehem, Záleský, místodržitel hrabě František Thun, maršálek kníže Jiří Lobkowicz, poslanci zemského a říšského sněmu, představitelé šlechty a podnikatelů Bohemie. Císař František Josef I. se zahájení výstavy nezúčastnil, přijel až v průběhu výstavy a vedle Prahy navštívil i Liberec.

Organizace a řízení výstavy

Veškerou organizační a pracovní činnost na výstavě řídil Výkonný výbor, který reprezentoval výstavu navenek – vůči úřadům a jiným osobám. Předsedou Výkonného výboru byl Karel Max hrabě Zedtwitz. Výkonný výbor se v průběhu výstavy pracovně sešel 158 krát a vyřídil za tu dobu 21 300 podání. V organizačně kritických obdobích a při významných událostech během výstavy zasedal výbor permanentně.

Výkonnému výboru podléhalo několik dalších výborů:

• Výbor stavební řídil a organizoval veškeré stavební práce, odsouhlasoval stavební rozpočty, dohlížel na statické výpočty železných konstrukcí a na stavební práce, na zřízení vodovodu, údržbu cest a výplaty mezd stavebních dělníků.
• Výbor finanční zajišťoval kompletní financování průběhu výstavy včetně odpovědnosti za smlouvu o financování výstavy, uzavřenou se Zemskou bankou království Bohemia.
• Výbor instalační evidoval a rozhodoval o přihláškách vystavovatelů, dohlížel na rovnoměrné zastoupení vystavovaných expozic na výstavě.
• Výbor redakční měl dozor nad novinářskou kanceláří výstavy a zajišťoval všeobecné povědomí o výstavě pomocí novin a jiných sdělovacích prostředků.
• Výbor dopravní zajišťoval péči o hromadné návštěvy, organizoval výstavní vlaky, vystavní slavnosti a různé zábavní podniky.

Vedle výše uvedených celovýstavních výborů působilo během jubilejní výstavy množství výborů skupinových, zaobírajících se jednotlivými výstavními odvětvími a zajišťujícími instalace exponátů. Ke skupinovým výborům patřil především Ústřední hospodářský výbor, jemuž předsedal kníže Karel Schwarzenberg a dále pak více než dvacet dalších výborů. Výboru pro výstavu uměleckou jubilejní předsedal Josef Myslbek. Výboru pro výstavu retrospektivní předsedal Vojtěch rytíř Lanna a po jeho rezignaci hrabě Zdeněk Thun.

Financování výstavy

K financování výstavy byly zřízeny dva finanční fondy: fond základní a fond zárukový. Fond základní sloužil k zabezpečení krytí výloh v souvislosti s provedením jubilejní výstavy. Fond zárukový byl zřízen k vyrovnání případného schodku financí pozávěrečném vyúčtování výstavy. Základní příjmy do obou fondů plynuly z příspěvků vystavovatelů. Výše příspěvků vystavovatelů závisela na ročním obratu vystavovatele. Například továrny mající obrat vyšší než 1 000 000 zl. přispívaly do základního fondu částkou 1 000 až 2 000 zl. a do záručního fondu částkou 2 000 až 4 000 zl. Dalšími zdroji financí byla subvence ve výše 100 000 zl. poskytnutá výstavě sněmem Království českého a množství finančních sbírek. Celkové náklady na stavební činnosti na výstavišti činily 921 194 zl., z čehož největší část připadla na stavbu průmyslového paláce, v celkové výši 474 690 zl.

Zaměření a rozsah

Návštěvníci jubilejní výstavy měli možnost seznámit se uceleně se stavem průmyslové, zemědělské (rostlinné i živočišné) a lesnické výroby, s ovocnářstvím, vinařstvím, pivovarnictvím, včelařstvím a dalšími odvětvími hospodářství Bohemie. Výstava obsahovala průmyslové expozice strojírenské, hornické, sklářské, keramické i průmyslové chemie. Část výstavy byla zaměřena na společenskou stránku života v Bohemii: na zdravotnictví, zemské korporace a spolky, na výtvarné umění i archeologické vykopávky.

Budovy, pavilóny, atrakce a jiné objekty na výstavě

Průmyslový palác čelně uzavírající hlavní výstavní třídu byl největší a nejnákladnější budovou výstaviště. Byl vyprojektován architekty Bedřichem Münzbergerem a Františkem Prášilem. K jeho stavbě bylo poprvé v dějinách české architektury použito montovaných železných konstrukcí. Stavbu provedla První českomoravská strojírna Kolben-Daněk ve spolupráci se stavební firmou architekta Františka Víšky za 5 měsíců, a to během velmi nepříznivých povětrnostních podmínek. Železná konstrukce Průmyslového paláce vážila 800 tun. Ocelové oblouky měly rozpětí 38 m. Průmyslový palác byl otevřen 15. března 1891. Náklady na palác dosáhly 500 000 zlatých.

Strojovna, čili objekt pro výstavu strojních expozic, byla také dílem architekta Bedřicha Münzbergera. Nalézala se v zadní části výstaviště, oddělené od přední části cestou se stromořadím. Měla železnou příhradovou konstrukci, na rozdíl od Průmyslového paláce ovšem bez větších zděných dekorativních částí. Montáž provedla mostárna Pražské akciové strojírny. Náklady na stavbu dosáhly 100 000 zlatých. Strojní expozice ve Strojovně se hlavní měrou podílely na slávě jubilejní výstavy za hranicemi monarchie. Hlavními vystavovateli byly firmy Emil Škoda, Plzeň, Akciová strojírna (dříve Breitfeld), Daněk a spol., František Ringhoffer, První českomoravská továrna na stroje, Pražská akciová strojírna, dříve Ruston a spol. a elektrotechnický závod Františka Křižíka. V roce 1893 byla Strojovna rozebrána a prodána do Innsbrucku.

Umístění našeho Caffé Pavilonu

Šlechtické pavilóny se nacházely nalevo od Strojovny v tzv. panské čtvrti. Z šlechtických podnikatelských rodin vystavovali např. arcivévoda František Ferdinand d‘Este, kníže Mořic Lobkowicz, hrabě Jaromír Černín, hrabě Jan Harrach, hrabě Arnošt Silva Tarrouca, český místodržitel hrabě Thun, kníže Hanavský, hrabě Karel Buquoy. Ochutnávárny svých výrobků otevřel kníže Adolf Josef ze Schwarzenbergu, přičemž se v organizaci výstavy angažoval i jeho syn Jan Nepomuk. Pavilóny byly stylizovány do podob loveckých zámečků a lesních mysliven. Obsahovaly expozice z polního a lesního hospodářství, rybářství a těžby nerostů. Většinou byly doplněny dějinami rodů, někdy také zajímavými až excentrickými exponáty. Hrabě Černín například vystavoval zkrvavený oděv Viléma Slavaty, vyhozeného z okna Pražského hradu roku 1618.

K příležitosti Jubilejní zemské výstavy byly roku 1891 zprovozněny dvě nové pozemní lanovky (na Letnou a na Petřín), nová Petřínská rozhledna a Křižíkova elektrická dráha na Letné, první česká elektrická dráha.

Továrna na výrobu žádaného magnesiového prášku používala proces vzájemné chemické interakce Bílinské a Zaječické. Příchodem levné tyrolské magnesie se však stal tento provoz nerentabilní a byl zrušen. Uvolněná plocha tak mohla být použita na stavbu nové tovární budovy s integrovanou plnírnou FelsenQuelle.

Celá skupina pramenů byla v rámci pokusů o odklonění dešťové vody obepnuta drenážním korytem s podzemními kolektory na odvod dešťové vody, na mapě označeném jako "Teich" (V současné době již neexistuje). Díky tomu se z původního terénu stala vyvýšenina dominující celému areálu. Podzemní komora s puklinami původních vývěrů pramenů zůstala zachována do dnešních dnů. Na fotografii je zachycen slavný Arnold Scherrer v doprovodu ředitele zřídel právě uvnitř této komory.

1783 První restaurace u pramenů v Bílině

Vzrůstající veřejné povědomí o Bílinských pramenech láká přímo na místo stále větší počty turistů. Pro ně je zřízen pěkný restaurant sloučený s technickou budovou plnění a přípravy džbánků. Restaurace s kavárnou má velkou terasu s výhledem k pramenům. Návštěvník je tak v této době při návštěvě pramenů prakticky obklopen lesem a nevidí nic z okolí. Les tu ale není obvyklý, okolní kopce včetně Bořeně jsou holé a je dokonce možné, že název "bielina" původně znamená místo bez lesů.

Na této fotografii vidíme ještě původní Josefův pramen v klasicistní architektuře antického chrámku. Později jej nahradí Jozífek kruhového průřezu, který bude situován více na východ, směrem k budoucí fontáně a lázeňskému hotelu.