1541 WÁCSLAW HÁGEK Z LIBOČAN: KDYŽ MÝTUS DOKAZUJE REALITU
Bílinské prameny v renesanční Kronyce Czeské
„Příběh o objevení kyselky je sice vybájený, ale dokazuje jedno: v 16. století už byla Bílina natolik slavná, že nesměla chybět v národním eposu.“
Ve svém monumentálním díle Kronyka Czeská (vydaném v roce 1541) zmiňuje slavný renesanční spisovatel a kronikář Wácslaw Hágek z Libočan barvitou pověst o objevení bílinských pramenů. Jejich nález chronologicky zasadil hluboko do raného středověku (ke smyšlenému roku 761) a spojil jej s bájnými postavami – čeledínem zemana Kašťála a legendárními přemyslovskými knížaty Nezamyslem, Mnatou a Vojenem. Z pohledu moderní historiografie jde o typickou Hájkovu fabulaci a literární fantazii. Přesto v sobě tento historický zápis ukrývá nesmírně cenný faktický důkaz.
Skutečnost, že Wácslaw Hágek cítil potřebu Bílinské prameny do svého nejzásadnějšího díla vůbec zařadit a uměle pro ně naroubovat starobylou legendu, jasně dokazuje jediné: v první polovině 16. století již musela být Bílinská kyselka v zemi všeobecně a velmi dobře známá.
Záhada bikarbonátů: Kyselka nebyla pro solivárníky
Hágek ve své Kronyce Czeské mimo jiné píše o tom, že bájná knížata povolala do Bíliny horníky ze Slaného, aby z tamní vody odpařovali sůl. I to je však z chemického hlediska nesmysl. V 16. století se z pramenů cenila především možnost získávání cenné kuchyňské soli (chloridu sodného). Bílinská kyselka je však svým složením typický bikarbonátový (hydrogenuhličitanový) pramen. Doboví solivárníci z ní tedy klasickou sůl získat nedokázali a o pramen by z logiky věci neměli zájem.
Hágkovo vyprávění tak nepřímo potvrzuje úžasnou skutečnost: Obrovský věhlas kyselky v raném novověku nestál na běžném průmyslovém využití soli, ale výhradně na její nezaměnitelné perlivé chuti a prokazatelné léčivé síle, kterou dobový svět prostě nemohl ignorovat.