Rok 1871: Velký lázeňský třesk v Bílině
Rok 1871 byl pro Bílinu bodem, ze kterého nebylo návratu. Jakmile se v tomto roce otevřela železnice a vlaky Pražsko-Duchcovské dráhy (PDE) i Ústecko-Teplické (ATE) začaly přivážet své vagony, stalo se něco, s čím lobkowiczká správa sice počítala, ale intenzita ji šokovala: příval bohatých lázeňských hostů, kteří se přijeli podívat konkrétně do Bíliny. Nenechali si totiž ujít příležitost nechat se prohlédnout slavným doktorem Reussem a ochutnat prameny sbírající slávu po celém světě přímo u jejich zdroje. Nechat se okouzlit atmosférou přírodního bohatství pod tajuplnou, hrozivou i inspirující znělcovou horou Bořeň (Biliner Stein).
Staré lázeňské budovy (původní Curhaus) z přelomu 18. a 19. století, stavěné ještě pro éru koňských spřežení, přestaly kapacitně i luxusem stačit mezinárodní smetánce. Knížecí správa věděla, že pokud má Bílina přiblížit své služby Teplicím nebo Karlovým Varům, musí postavit monumentální, moderní budovu přímo před prameny Bílinské kyselky – Neues Curhaus (Nový dům procedur).
Georg Schwab (Jiří Šváb) a jeho koncese
V archivech z tohoto období (kolem roku 1871) se jméno Georga Schwaba objevuje v klíčové roli. Tehdejší lobkowiczká správa totiž neprovozovala všechny služby ve své režii, ale vsadila na osvědčený model koncesních pronájmů špičkovým odborníkům zvenčí. Georg Schwab byl zkušený hoteliér a podnikatel, který v Bílině získal prestižní knížecí koncesi. Zde jsou detaily, které s jeho jménem k tomuto roku souvisí:
- Koncese na prvotřídní pohostinství: Schwab nedostal koncesi na samotnou léčbu (tu pevně drželi lázeňští lékaři jako rodina Reussových), ale na provozování luxusního ubytování, restaurace a společenského života v nově plánovaném komplexu. Kníže potřeboval někoho, kdo umí obsloužit anglické lordy a vídeňské ministry podle nejvyšších vídeňských standardů.
- Prozatímní řešení a tlak na stavbu: V roce 1871, kdy se schvalovaly plány pro Neues Curhaus, musel Georg Schwab nejprve operovat v provizorních podmínkách starých budov a salonů. Obrovský nárůst klientely po otevření dráhy v roce 1871 vytvořil enormní tlak na Schwabův personál. Právě Schwabovy stížnosti a reporty lobkowickému ředitelství o tom, že „hosté nemají kde důstojně spát a večeřet“, byly hlavním katalyzátorem, proč se s radikální přestavbou na Bílinské kyselce muselo začít okamžitě.
Od plánů 1871 k secesnímu Curhausu
Projekt, který byl ideově zahájen právě Schwabovými urgencemi a koncesními smlouvami kolem roku 1871, nakonec vyústil v realizaci velkolepého pseudorenesančního a klasicistního komplexu, jak ho známe dnes.
Hlavní stavební práce se rozběhly o něco později (mezi lety 1875–1878) pod vedením slavného teplického architekta Franze Sablika. Výsledkem byla budova s luxusními pokoji, monumentálním společenským sálem, čítárnami a malou kolonádou s inhalatoriem a halou pramne, která byla přímo propojena s parkem. Georg Schwab tak v podstatě stál u zdrodu této myšlenky – ukázal knížeti, že bez hotelu evropského střihu je nová železnice nevyužitá.
Provoz curhausu, neboli „lázeňského domu“
Dobový anglický turistický průvodce se zdráhá označit tuto budovu jako „lázeňský dům“ a ve vší slušnosti konstatuje, že kdo zná taje reálného života v Bílině, označí tuto budovu spíše za „lázeňský hotel“. Ve skutečnosti byla terasa, taneční parket a hudební altán za budovou v počátku spíše místem zábavy pro Teplické lázeňské hosty, kteří zde hledali azyl před zvědavým okem přísných doktorů a dietologů teplického lázeňství. Opatrné dietetické doporučení, že trochu alkoholu je možné při lázeňské léčbě požít v podobě vína smíchaného s Bílinskou kyselkou (odstranění kyselosti) se zde dodržovalo více než hojně. A pokoje na přespání v Curhausu nabízely jedinečnou možnost vrátit se do Teplic na procedury již po osvěžujícím spánku.
Od luxusu k vojenským lazaretům
„Když promluvily zbraně, mezinárodní smetánka musela ustoupit. Velkolepý palác, navržený pro odpočinek a kultivovanou konverzaci, se dvakrát během 20. století proměnil v místo bolesti, naděje a přísné vojenské disciplíny.“
- První světová válka (1914–1918): Hned s vypuknutím konfliktu byl bílinský Curhaus zkonfiskován pro potřeby armády a proměněn v rozsáhlý vojenský lazaret (rezervní nemocnici) rakousko-uherské monarchie. Promenády a luxusní sály zaplnily stovky zraněných vojáků svážených z haličské či italské fronty. Pokojný lázeňský park a léčivá síla Bílinské kyselky tak místo společenské elity sloužily jako rehabilitační zázemí pro rekonvalescenci mužů zasažených brutální zákopovou válkou.
- Druhá světová válka (1939–1945): Temný scénář se opakoval s ještě větší intenzitou poté, co byl region anektován Třetí říší. Curhaus byl přeměněn na Reservelazarett německého Wehrmachtu. Reprezentační pokoje se staly strohými nemocničními sály pro zraněné z východní fronty. V samotném závěru války navíc komplex sloužil jako provizorní útočiště pro německé civilní uprchlíky evakuované před postupující frontou a spojeneckým bombardováním.
Namísto mezinárodního lesku, secesní elegance a oslavy lidského zdraví tak Curhaus v první polovině 20. století fungoval jako obří, izolovaná opravna na lidské životy, které semlela globální politická mašinérie.
Lázně Julia Fučíka: Socialismus a ROH
Od mezinárodního luxusu k léčbě proletariátu a východní medicíně
„Konec aristokracie a nástup diktatury proletariátu. Pompézní palác ztratil svůj mezinárodní lesk a stal se symbolem státní péče uprostřed těžce zkoušené industriální krajiny.“
Znárodnění a Fučíkův dohled: Po komunistickém převratu v roce 1948 zasáhlo bílinské lázně znárodnění. Historický majetek rodiny Lobkowiczů byl státem zabaven a slavný Curhaus dostal nové, ideologicky vyhovující jméno: Lázeňský dům Julia Fučíka. Aby byla transformace dokonalá, vyrostla přímo před budovou litinová socha tohoto komunistického novináře v životní velikosti s nápisem „Lidé, bděte!“. Z komplexu, který dříve hostil evropskou aristokracii, se stalo masové zařízení pro státem placené rekreace ROH (Revoluční odborové hnutí) a pro pacienty z řad pracujícího lidu.
Extrémní zatížení dýchacích cest a úder těžkého průmyslu: V průběhu 60. a 70. let dostaly lázně další tvrdou ránu zvenčí. Masivní rozvoj povrchové těžby uhlí a stavba nedalekých tepelných elektráren způsobily katastrofální zhoršení ovzduší v celé severní Bohemii, tedy nyní v Severočeském kraji. Tradiční léčba dýchacích cest ztratila v lokalitě padajícího popílku smysl. Lázně se tak musely z nouze přeorientovat převážně na léčbu chorob trávicího traktu (zejména na doléčování po operacích žaludku a tenkého střeva), pro které byly účinky Bílinské kyselky naštěstí stále nedostižné.
Tajemství Inhalatoria: Asijská medicína v severních Čechách: Snad nejbizarnější a nejpřekvapivější kapitolou tehdejší normalizace je osud budovy někdejšího Inhalatoria. Zatímco venku zuřila těžba a socialistické plánování, uvnitř za zavřenými dveřmi se odehrávaly neoficiální a průkopnické lékařské experimenty. Jeden ze zdejších osvícených doktorů zde totiž začal zkoumat a praktikovat metody východní medicíny.
Do kdysi přepychových prostor pro inhalaci pramenů a léčivých par tak potichu pronikla akupunktura, reflexologie a tradiční čínská medicína. Vznikl tak naprosto fascinující dobový paradox: v budově nesoucí jméno komunistického mučedníka a ozdobené starým lobkowiczkým erbem se uprostřed uhelné pánve lidé léčili pomocí tisíciletých asijských tradic. Tento příběh je důkazem, že i v době tuhé totality a ekologické devastace si vědecký a lékařský duch v Bílině dokázal najít svou vlastní, velmi neortodoxní cestu k uzdravování.