V roce 1888 byl vyvrtán nový pramen Františka Josefa. Z tohoto pramene musela být voda dnem i nocí na zádech v koších nošena do skladiště a došlé prázdné lahve stále ještě lanovou drahou dopravovat do druhé stáčírny. To samozřejmě značně zvyšovalo náklady. Aby se práce soustředila na jedno místo, byla roku 1898 přistavěna knížecím stavebním a c.k. dvorním radou profesorem A. Sáblíkem nová velká budova. Ta obsahovala velkolepě zařízenou plnírnu, dvě velké místnosti k mytí lahví vybavené nejmodernějšími stroji. Dále zde byla výrobna bílinských zažívacích pastilek, skladiště a další vedlejší místnosti. Celá budova byla opatřena elektrickým osvětlením a ústředním topením. Všechny stroje byly poháněny elektricky. Budova byla zvenčí nádherně vypravená a stala se novou ozdobou Bílinské Kyselky.

Důvody vzniku

Vysoká přepravní kapacita železnice a výhodná poloha bílinské stáčírny na trase Praha-Duchcov s naopojením na všechny ostatní důležité železnice dala vzniknout myšlence rozšíření funkce rozesílkové budovy o svoz, skladování a mytí lahví nejen pro potřeby ředitelství zřídel, ale i pro ostatní stáčírny pramenů, jako byli Krondorf, Eugenka, Bylany, Kysibelka a Karlovy Vary. Bylo to zároveň velmi výhodné pro vytížení vagonů, které nemusely přijíždět prázdné. Byly to v podstatě první pokusy s recyklováním obalů. A zde, silně propagované státní mocí Monarchie, dokonce značně úspěšné.

Nová budova musela být zcela výstavní, neboť zakrývala novou dominantu – památník Reussů se zahradou, jakožto i původní dominantu, tedy Nový dům procedur (Neues curhaus) s čelními schodišti a prapůvodní pamětní mramorovou deskou.

Požadavky a nutnosti

Požadavky na novou stavbu byly protichůdné a problematické, ale nakonec se je podařilo velmi úspěšně vyřešit specifickým návrhem. Zachovaný původní list nese viditelné stopy jeho „neoficiálního“ vzniku. Díky mnoha poznámkám a tužkou provedených náčrtků si umíme dobře představit, jak vznikal nad sklenicí dobrého piva v lázeňském restaurantu.

Nápad vytvořit novou čelní budovu která by opticky zachovávala symetricitu areálů měl několik úskalí. Prostor k dispozici byl, neboť továrna na magnesiový prášek byla již dávno zbořená a zastávka Bílina-Kyselka byla dostatečně vzdálena od osy areálu. Ovšem samotná železniční nakládka nebyla k této ose kolmá.

Tento problém vyřešil propojovací uzel, který opticky působí jako pravoúhlý, ale ve skutečnosti ho od pravého úhlu dělí cca 5 úhlových stupňů. Tento propojovací uzel byl naplánován jako manipulační prostor pro míjení vozíků s lahvemi a zároveň jako hlavní průjezd do dvora za budovou železniční nakládky a Oktagonu.

Na výkresu si můžeme povšimnout červeně zakreslených tras pro manipulační vozíky. Ty byly postaveny na podvozku z velmi obvyklého dopravního prostředku tohoto kraje – z hornické hunty. Pohyboval se na jednoduchých malých kolejnicích lidskou silou. Jeho cestu do prvního podlaží zajištovaly výtahy v tovární budově.

Vozíky měly klasické výhybky, ale také točny, na kterých se dal vozík otočit a nasměřovat do pracovního prostoru. Dnes jejich úlohu převzaly ruční a motorické paletové vozíky a samozřejmě vysokozdvižné vozíky, lidově zvané „ještěrky“.

Dvě křídla znamenala také dva pracovní týmy, jak jedinečné prostředí pro klasickou vnitropodnikovou rivalitu. Samozřejmě, tato souteživost byla využívána pro udržení vysokého pracovního výkonu.

Nejlepší v Monarchii

Do budovy se ještě vměstnala přípravna a mytí korkových zátek, z čehož se nám zachoval krásný „reklamní“ snímek, pořízený pro učebnici pracovní nauky pro školy v Monarchii. Tato továrna byla několikrát vyhlášena za nejlepší provoz z hlediska hygieny, technologického zázemí a kvality pracovního prostředí. Všechny děti tedy ze svých učebnic Bílinskou kyselku znaly. Jak dobré to bylo pro „marketing“ ředitelství zřídel netřeba uvádět.

Výroba pastilek

Mísení, lisování a sušení pastilek zabralo dvě celé místnosti v centrální části budovy. K sušení bylo zapotřebí relativně velké množství tepla. To zajišťovaly dva kotle v podzemí budovy. K nim přísluší dva komínové komplety, vysoce zdobené květinovými motivy. Pravdou ale je, že čmoudící komíny nikterak nepřispívaly k dobrému ovzduší lázeňského místa, občas sužovaného i samotnou stojící parní lokomotivou. K samotné výrobě pastilek je věnována speciální kapitola.

Mytí lahví a džbánků

Mytí hliněných džbánků bylo velmi problematické. Obsluha i zákazníci si stěžovali, že nikdy není možné zjistit skutečná kvalita vyčištění vnitřních stěn. I když byly dlouho oba druhy obalů využívány současně, postupně se přecházelo k mytí pouze skleněných lahví. Hliněné džbánky byly později využívány hlavně jako „retro“ připomínka staleté slávy pramenů. Musíme si uvědomit, že už v roce 1900 byla historie pramenů staletá. Z těchto sérií se náhodně zachovala řada džbánků s klasickým označením SEDLITZ i s hvězdou řádu křížovníků. Ta zůstala stát zapomenuta u železniční trati, zarostla do keřů a byla zahrnuta zeminou. Tato řada byla pak náhodně objevena při rekonstrukci areálu v roce 2011! Na rozdíl od džbánků z 18. století ale měla nepoměrně lepší kvalitu a jejich glazování přečkalo sto let v hlíně bez sebemenšího požkození.

Nová ozdoba Kyselky

Úplně první představa ztvárnění budovy byla ihned ztvárněna na litografiích letáků a pohlednic. Na nich můžeme vidět vcelku klasické průčelí budovy ve stylu římského chrámu. Realizována ale byla více osobitá varianta s velkým Lobkowiczským erbem a postavami mytických polobohů, symbolů lázeňské očisty těla. Hygia a Telesfor, symboly čistoty a uzdraovování, jsou na budově ztrvárněni mnohokrát, od malých dětí až po dospělé.

Další výzdoba budovy sestává z mnoha precizně provedených florálních motivů a ornamentů. Jsou zde také použité symboly průmyslu a vědy a každý roh budovy zdobí eliptický medailon s do sebe zaklíněnými písmeny B a S. Tedy iniciálami jména „Biliner Sauerbrunn“.

Název v místním germánském jazyce také zdobí čelo budovy, což je také jedno z mála míst, které jsou vyhraženy pro nápis. Nad tímto nápisem je též římskými číslicemi uvedeno datum stavby, 1898.

Integrovaný Skalní pramen

Jižní část budovy doplnila nižší budova s průhlednou střechou, jejíž okraje připomínají velkou terasu. Na skleněné výplně ale nebylo možné vstoupit, boční otvor sloužil jen pro mytí stropních oken. V tomto bohatě prosvětleném prostoru se nacházela dvoupatrová budova, jejíž druhé patro bylo zcela zapuštěné do země. Podzemní část tvoří v podstatě vanu z vodotěsného betonu. Interiér je bohatě zdoben dlaždicemi v antickém stylu a na dně místnosti se nachází obdélníková prohulubeň s vývěrem Skalního pramene, ke kterému sestupovali pracovníci k plnění. Zkompletované lahve byly pak ve vozících zvedány výtahem do prvního patra, aby mohly v úrovni terénu na kolejničkách mířit k železniční nakládce.

Další osud budovy

Po vzniku republiky Československé byla zrušena práva šlechty. Podnik ale nadále zůstal jako podnikatelský majetek rodiny Lobkowiczů. Posledním majitelem za první republiky byl Max Lobkowicz, který byl zároveň ministrem zahraničních věcí v československé exilové vládě v Londýně za druhé světové války. Za jeho působení také do majetku stáčírny přibyla společnost MATTONI UNGARN, kterou rodina prodala Maxi Lobkowiczovi po smrti Jindřicha Mattoniho formou prodeje akcií.

V archivu budovy byl nalezen dokument záboru Bílinské Kyselky coby majetku české šlechty pro potřeby wehrmachtu, konkrétně Afrika Korps, tedy afrického expedičního sboru nacistické armády. Bílinská Kyselka byla totiž všeobecně známá pro svou dokonalou trvanlivost, osvěžující schopnosti a hlavně složením vhodná pro extrémní horké počasí. Vždyť byla hojně užívána jako ochranný nápoj v těžkém průmyslu.

Po válce pak budova sloužila převážně k administrativním účelům, postupně se proměnila v Ředitelství západočeských zřídel. Odtud pak byla řízena činnost většiny známých značek lázeňských pramenů, jejich údržba i rozvoj. Socialistický stát prakticky zastavil export Bílinské a Zaječické na zahraniční trhy. Bylo rozhodnuto zaměřit se pouze na domácí trh. Výrobě byla tedy věnována značná pozornost, zatímco budova sama chátrala. Díky mnoha politickým vlivům byl areál izolován od světa, nebyl realizován jeho přerod v „ráj pracujících“, a postupně zarůstal záměrně vysázenými rychle rostoucími dřevinami. Ozdobné dřeviny postupně zmohutněly, stromy zcela pohltily kdysi metropolitní místa. K budově se přidávaly necitlivě dodatečné provozní dostavby, jako například elektrické výtahové šachty, odpařovací linka, vzduchotechnika, dílny a podobně.

Po konci socialistické éry byla budova a majetky navráceny v restituci rodu Lobkowiczů. Ti jej velmi brzy prodali do soukromých českých rukou, kde zůstává dodnes. Nový majitel, společnost BHMW a.s., nastoupila dlouhou cestu obnovy nejen budov, ale také násilím přerušeného věhlasu Bílinské a Zaječické u nás i ve světě. Díky dochovanému kompletnímu firemnímu archivu se podařilo vyprojektovat rozsáhlou rekonstrukci veškerých objektů, a při zachování plné technické funkčnosti provozovat plnění lahví v úplném rozsahu. Tak jako kdykoliv předtím, i nyní se mnohé části budovy využívají mírně jiným způsobem než bylo v původním návrhu počítáno, mění se totiž technologie i pracovní postupy.

To hlavní, nakládka, ale zůstává stále stejná. Rozesílková budova tedy slouží i ve 21. století a rozhodně nedělá ostudu našim předkům.

Rozsáhlé rekonstrukci v letech 2011 – 2014 se budeme věnovat ve speciální kapitole.