Pohled na nás zvenčí

Popis Bíliny, Teplic a Zaječic v bibli evropského lázeňství

James Johnson ve své knize zachytil jedinečným způsobem život v Teplicích a v Bílině. A to pro nás nesmírně zajímavým úhlem pohledu, tedy pohledem nestranným, neznalým našich poměrů. To také vedlo k tomu, že Johnson nepochopil několi věcí zcela přesně, například přesnou genezi myšlenky „sedleckých prášků“. Co však čteme zcela přesně jsou Johnsonovy bezprostřední pocity.

Kniha lékaře a světoběžníka Jamese Johnsona, jejíž název by se dal volně přeložit jako „Putování po posvátných místech lázeňských“, se dá označit za bibli tohoto oboru. Je psána vtipným a velmi dobře čtivým jazykem, plným sarkasmu a anglického humoru a o její oblibě svědčí i její četné reedice. Můžete si jí totiž zakoupit i v úplně čerstvém novém vydání.

Johnsonova cesta z Prahy do Teplic, evropského lázeňského salonu

Johnson se zde nepasuje do role autora vědecké literatury, ale popisuje své cesty pohledem návštěvníka. Jeho postřehy tedy vždy byly čtenářům velmi blízké. Nás samozřejmě zajímala část, kde popisuje svou návštěvu Teplic, Zaječic a Sedlece. Její příběh začíná odjezdem z Prahy a popisem ztráty a nálezu cestovního pasu, spojeného s poklonou pražské policii. Zde Johnson uvádí, že místní úředníci jsou nejcivilnější a nejslušnější v Evropě. Dále popisuje cestu kuželovitými homolemi Středohoří podél toku Labe, kde obdivuje neuvěřitelnou úrodnost kraje a nádherné zámky.

Po příjezdu do Teplic hodnotí městskou část Teplitz-Schönau jako „rozhodně nejkrásnější lázně v Evropě“, které jsou od rána do večera v plném rozsahu žádány návštěvníky. Po popisu účinků pramenů udává, že Teplice by měly mít prodejnu na prodej odhozených nebo použitých berlí. V tomto ohledu je jeho hodnocení Teplic skutečně excelentní.

Jeho styčným důstojníkem v Teplicích se stává mladý lázeňských doktor Theodor L. Richter. Hned z počátku návštěvy je Johnson potěšen návštěvou ženských lázní, kam jako jeden z mála mužů mohl v doprovodu hlavního lázeňského lékaře vstoupit a do kterých mu nikde jinde nebylo dovoleno vstoupit.

Tajemná a přesto měřitelná léčivá síla Teplických pramenů

Zajímavá je jeho další úvaha o tom, proč lázenští hosté uvadí tak silné pozitivní působení pramenů. V době své návštěvy nebyla ještě známá radioaktivita, a Johnson se zde distancuje od neviditelné „okultní“ síly, která by takové působení měla vysvětlovat. A ejhle, neměl pravdu, pouze ještě neměl veškeré poznání.

Johnson by býval veškeré úvahy o okultní podstatě léčivé síly teplických pramenů přešel s mlčením, spát mu však nedal jasný důkaz existence této neviditelné síly: syndrom „překoupání – místně überbaden“. Ten se projevoval a dodnes projevuje při delším a opakovaném koupání v Teplických pramenech. Tehdy se tento problém řešil tabulkou počtu povolených koupelí, po jejichž absolvování byla léčebná kúra ukončena. Pravdu ale měli oba tábory. Síla sice existuje, ale tehdy nebyla ještě známá. Je to totiž sekundární radioaktivita plynu radonu.

V popisu Teplic se Johnsonovi samotné město nezdá příliš pozoruhodné. Popisuje Dlouhou Ulici (Lange Strasse) plnou hotelů, ale z jeho úhlu pohledu žádný nemá špičkovou úroveň. Zámek Claryů přirovnává vzhledem k továrně na bavlnu v Manechesteru, což je až vtipně pravdivý postřeh. Za špičkové ale považuje okolí Teplic. Rozepisuje se o výhledech z okolních kopců a z Doubravky. Vzpomína obrovskou a významnou bitvu spojenců proti Napoleonově armádě u Chlumce. V jeho době od ní uplnynulo teprve necelých třicet let.

Na závěr svého hodnocení uvádí, že Teplice je možné celkově považovat za nejmódnější lázně v germánských zemích. Prý zde neuplyne jediná sezóna, aniž by ulice a lázeňské domy neplnily korunované hlavy a hejna šlechty, hledajíc způsoby jak se zbaviti tělesných neduhů.

Následuje citace poznámek, které pan Špita doručil Johnsonovi 18. září 1840 od Dr. Richtera. V ní nejprve zmiňuje, že zcela zapoměl hovořit o tématu paralýzy způsobeme mechanickými zraněními, na které jeden z nejvýznamnějších porodníků v germánských zemích, Dr. Siebold, důrazně doporučuje Teplické lázně jako účinnější než jakýkoliv jiný tehdy známý lék.

Pochvaluje si rovněž právě probíhající stavby železnic – měl tedy na mysli dráhy Duchcovsko-Pražská, Teplice-Ústí a hlavně Duchcov-Bodenbach (Děčín), s přímým spojem až do Drážďan. Správně tak uvažuje, že díky nim bude počet návštěv z Londýna trvale růst.

 

V knize je též vtipným stylem popsána výprava do Sedlece – Zaječic. Zde jakoby se nic nezměnilo a je jasné, že vždy a všem vyhovovalo, že hořkosolná pásma leží mimo jakoukoliv pozornost lidí. Tehdy stejně jako dnes. Všichni se vždy obávali možného znečištění pramenů. Johnson popisuje, že ani v samotných Teplicích neměl nikdo přesnou představu o poloze jemu tak slavně znějícího jména „Sedlitz“. Po pracné cestě na samotné místo jímání hořkosolných pramenů je zde popsán údiv, že původní pramen Sedlitz je zcela nahražen Lobkowiczskými studnicemi Zaječické (Saidschitzer).

Kauza výroby takzvaných „sedleckých prášků“ v celém moderním světě je zde ale popsána chybně. Recept Thomase Savoryho sice skutečně neobsahoval ani jedinou molekulu pramenů ze Sedlece, ale padělek byl zcela jiného chemického složení a pouze využíval fenomenální pověsti slavné „SEDLITZ BITTER WATER“. Johnson ale správně popisuje humorné příběhy zákazníků lékáren, kteří netuší, že Zaječická a Sedlecká voda jsou dva názvy téhož zdroje.