1840 • Bílinské zažívací pastilky

Fenomén, který dal vznik klasické pastilce proti pálení žáhy

Na počátku byl malý nápad jak koncentrovat léčebný účinek lázeňského pramene do „menší“ a skladnější podoby, spojený s vylepšením jeho chuti. Na konci už byl fenomén, který přetrval do dnešních dní jako klasická bikarbonátová zažívací pastilka, která se ve své umělé podobě pod různými názvy vyrábí na mnoha místech světa dodnes.

Po staletích užívání se Bílinská kyselka stala pro mnoho evropanů základním prostředkem pro celoživotní boj s překyselením žaludku. Mnozí lidé ani nezjistili, co je původcem jejich obtíží, ale naučili se mírnit nebo zcela potlačit tyto projevy pitím Bílinské.

Lahve s Bílinskou bylo ale nepraktické pořád nosit všude s sebou. Na cesty a do kabelky se nevešly. Navíc bylo už velmi dobře známo, že pozitivní účinky mají samozřejmě soli v prameni rozpuštěné – a že vysušením vody do podoby prášku a jeho opětovným rozpuštěním v čisté vodě získáme proti pálení žáhy stejně účinkující roztok.

Vvysoušení pramene na získání solí bylo dokonce zřejmě přemětem bojů o zdejší prameny z pověstí o solivárnících z Hájkovy kroniky. Tehdy se solivárníci pokusili získat z bílinských pramenů sůl jedlou, tedy dnes bychom řekli chlorid sodný. Ke svému zklamání ale odpařili sice bílý prášek, ale nebylo s ním možné dochutit pokrmy. Místo toho se jednalo o trpkou chuť, která pokrmům na přitažlivosti nedodala.

Onen bílý prášek, který získáme odpařením Bílinských léčivých pramenů je totiž převážně hydrogenuhličitan, a to kronkrétně hydrogenuhličitan sodný. Starším termíném též dvojuhličitan sodný, triviálním názvem pak „soda bicarbona“.

Během pití Bílinských pramenů byly jeho účinky dobře empiricky pozorovány. Nakonec se ustálilo rčení, že Bílinská kyselka se pozitivně podílí prakticky na všech procesech zažívání. Myšlenka na výrobu kompaktního balení léčivé síly byla tedy na místě.

Samotný prášek zřídelních solí se dá rozpouštět. Nejlépe ale v destilované vodě – a ta bývá často nedostupná. Pokud se prášek ztlačil do pevného tvaru, nebylo zase jeho rozpouštění v ústech příjemné. Dala se sice použít uměle vyrobená soda bicarbona, ale ta byla stejně trpká. Převratná myšlenka spočívala v přidání cukru a příchuti.

Nakonec se ustálila příchuť mentolová z regionálních zdrojů, tedy z máty. Exotičtější pak byla příchuť pomerančová, která se osvědčila i u prosté Bílinské kyselky. Tak jako cukrem a pomerančem ochucená Bílinská vytvořila základ pro chuť dnešních limonád, zřídelní soli slisované s cukrem a příchutí do větší tablety položily základ zažívací tabletce.

Nejčastějším názvem pro výrobek byla „pokroutka“ – možná kvůli procesu lisování šroubovým lisem. Další byl místní název „zeltche“. V současnosti bychom nejvíce využívali název „pastilka“.

Jak praví dobová literatura, pastilky se brzy staly velmi oblíbené pro svou chuť a i proto, že byly oblíbené i u dětí. Jejich užívání bylo mnohem příjemnější, než v případě obyčejné bikarbonátové sody.

Zde si můžeme připomenout, že po vynálezu Siphonu pana Schweppse začali lidé pít i prostou vodu nasycenou oxidem uhličitým. Tím začala výroba takzvaných „umělých kyselek“, které chutí velmi pripomínaly jednoduché kyselky bez obsahu dalších minerálních látek, jako jsou například jednoduché kyselky lázní Vittel. Prosté rozpuštění kyseliny uhličité ve vodě ale vytvářelo nápoj příliš kyselý. Proto se téměř okamžitě začaly jednoduché kyselky upravovat právě přidáním umělého bikarbonátu sodného. Tím byla kyselina uhličitá chuťově neutralizována a nápoj byl příjemnější. Vyráběl se v takovém množství, že se pro něj v anglicky mluvících zemích ujal název „soda water“. Tento název pak u nás zlidověl v podobě označení „sodovka“.

Bílinské pastilky se staly dalším kmenovým produktem stáčírny, kterým byl předtím takzvaný magnesiový prášek. Magnesiový prášek měl dokonce svou vlastní budovu, která stála v prostoru mezi dnešní hlavní tovární budovou a nádražím Bílina – Kyselka. Magnesiový prášek neobsahoval pouze hořčík, název vycházel z historického základu. Vyráběl se reakcí odparků Bílinské a Zaječické. Užíval se ale všude tam, kde se by se dnes využíval potravinový doplněk hořčík, pro léčbu ekzémů, jako desinfekční přípravek a v kosmetice. Postupně ale přestal být žádaný – dobové prameny uvádí důvod v přílivu levné „tyrolské magnesie“.

Doplňkový příjem z dalšího sortimentu byl ale žádoucí a tak dostala výroba pastilek prioritu. Na přelomu 19. a 20. století běžela výroba v plném proudu a pastilky se staly třetím pilířem prodeje. Jelikož ale jejich hlavní chemické složení ani postup výroby nebylo rozumným způsobem možno pokrýt patentovým právem, začaly být i na jiných místech běžně vyráběny zažívací pastilky z chemickými procesy připravených surovin.

Výroba umělých pastilek byla a je i dnes, mnohem levnější a jednodušší, než relativně pracná výroba odpařováním lázeňského pramene. To je také důvod, proč je obtížné uvažovat o dnešní výrobě pastilek. Po skončení druhé světové války tak výroba pastilek z Bíliny pomalu mizí.

Je téměř vyloučené, aby zákazníci, zvyklí koupit cucací zažívací pastilky na každé čerpací stanici, za pravý originál zaplatili mnohem více. Původní receptury jsou ale k dispozici a třeba nás budoucnost něčím překvapí.